Jak to začalo
To bylo tak ...
Na letošní rok jsem plánoval navštívit nějaké hory. Z domýšlivosti a snobství jsem zamýšlel spíše vyšší a zahraniční. Kdysi jsem byl na Mt. Blancu a bylo to tak nádherné, že jsem chtěl prožít něco podobného. Jenže od zámyslu k realizaci bývá daleko.
Až jednou...
Jednou v dubnu jsem jel z Prahy domů. Vlastně spíše hodlal jet, neboť, když mne mí přátelé vysadili na zastávce Jiviny, odkud mi měl jet autobus, co se po chvíli skutečně objevil, tak, ač zastávka není uváděna coby na znamení, jsem pro jistotu na řidiče zamával a on mi se smíchem zamával též, ale jel dál.
Chvíli jsem ho sledoval s otevřenými ústy. Chápu, že mohl mít zpoždění, ale dohánět to tímto způsobem?! Vždyť jsem jel vyzvednout kluky ze školky! Naštěstí jsem měl časovou rezervu a mohl tak jet i následujícím spojem. Ten měl jet asi za hodinu, a tak jsem raději popošel raději na jinou zastávku, když se mi tamta neosvědčila. Došel jsem tedy K ruzyňskému hřbitovu a jelikož je přes silnici benzínka, stavil jsem se tam na pivo (no dobrá, bylo horko, tak na dvě :-). Když jsem se vrátil osvěžen i lépe naladěn, prohlížel jsem si z dlouhé chvíle na zastávce plakáty koncertů a kulturních akcí a vylepené reklamy. Okamžitě mne tam upoutal velký plakát s nápisem "Upíří hory", který nabízel expedici do Transylvánských alp (divoký Farkaš). Zajímavé místo, příznivá cena i ten termín se mi zamlouval, tak jsem si řekl, že se podívám na internet na podrobnosti. Ačkoli mi málem ujel i ten další spoj, děti jsem ze školky nakonec řádně vyzvedl a večer spočinul u PC ve snaze najít něco bližšího k nalezené akci.
Jelikož jsem si zapomněl napsat adresu, hledal jsem to podle obsahu a zjistil, že podobně zaměřených akcí je poměrně dost, jen se výrazně liší cenami. Matně jsem si pamatoval, že tato akce má cosi společného s nějakým pražským rockovým klubem, což mne značně mátlo až odrazovalo. Po hodině hledání jsem zjistil, že se jedná o Rocky Club Praha, tedy ne o rokery ale o horaly. Ještě chvíli jsem o tom uvažoval a rozhodl se, ba přímo se nadhl, že do toho jdu. Tedy přesněji jedu. V práci jsem o tom následující den povyprávěl i ostatním a k mému překvapení se mi přihlásila kolegyně Simona (viz Špindlerův mlýn), co si ale jinak jezdí autem i do trafiky pro cigára, že by jela taky. To jsem rozhodně uvítal, pač je s ní legrace a člověk tam nebude mít pocit osamělosti. Když jsem pak zavolal vedoucímu klubu, zjistil jsem, že má poslední 4 místa a tak jsem rychle 2 ústně rezervoval s tím, že okamžitě posílám pozvánku a zálohu. Opravdu jsem hned odpoledne vystál na poště v Hostivicích frontu, abych poslal přihlášky za nás oba co nejdříve a večer podal on-line příkaz bance, nicméně jsem později stejně zjistil, že přihlášky vůbec nedorazily a jen díky došlé platbě a dobré paměti vedoucího klubu nám byla místa v expedici přesto rezervována.