1. schůzka
Dnes (16. 5.) proběhla schůzka účastníků expedice Upíří hory.
O jejím konání jsem se dozvěděl jen díky tomu, že jsem sám zavolal vedoucímu klubu pro potvrzení naší rezervace a bližší informace k akci. Nutno však říct, že by nám sám rád zavolal, ale vzhledem k tomu, že mu vinou pošty nedošla naše přihláška, neměl na nás žádný kontakt. Teď mi tedy sdělil, že se vše dozvím(e) v Tyršově domě na Hellichově ulici 450. Vzhledem k večerním hodinám konání setkání jsem tam byl se značným časovým předstihem. Ten se vcelku i hodil, pač jsem tam dlouho zmateně pobíhal po Hellichově ulici a hledal příslušnou adresu. Nakonec jsem tuto ulici opustil a hledal Tyršův dům v širším okolí, který jsem tam nakonec opravdu nalezl a to na Úvoze. Chápu, že nemá-li člověk zabloudit v neznámých horách, musí být schopen najít i ne zcela přesně stanovené místo informační schůzky. :-) Proto se taky na schůzku celá řada lidí dostavovala až postupně v průběhu večera.
Po chvíli dalšího bloudění uvnitř objektu se mi nakonec podařilo dostat se na místo ještě včas. Hned při vstupu mne ale překvapilo složení účastníků expedice. Představoval jsem si tlupu skalních drsných dobrodruhů, zejména chlapů, co si pohory nezouvají málem ani na spaní, a místo toho tam figurovala řada drobných, sotva čtyřicetikilových křehotinek, kterým bych se bál dát vůbec na záda batoh. To mne uklidnilo. Co vydrží ony, snad zvládnem taky. Za chvíli nás tam přivítal vedoucí klubu Jirka, jeho zástupce Petr a zdravotnice Růženka. Celou dobu mluvil Jirka a neustále přitom zdůrazňoval, že z časových důvodů to vše probere jen tak stručně v letu, pač na detailnější popisy není čas. Přitom se neustále zapovídával o svých (nutno dodat zajímavých) zkušenostech, zážitcích a příhodách z cest. Zřejmě s tím v harmonogramu počítal, pač přesto končil dostatečně včas.
Celkový dojem zanechali organizátoři setkání, myslím, velmi dobrý. Nejedná se zřejmě o klasický zájezd cestovní kanceláře, ale klubovou výpravu ve volnějším a snad i kamarádském duchu, jejímž cílem není vyprodukovat zisk, ale užít si to. I proto taky s sebou berou kytaru a jsou i schopni na ni hrát. Z úvodu mne zaskočila informace, že ač je Rumunsko členem Evropské unie a měla by pro vstup stačit občanka, tak v reálu ji úředníci na základě vlastního rozhodnutí (tj. svévole) neuznávají. Proto jsem si musel rychle vyřídit nový pas. Dalším zajímavým prvkem byly pokuty za nedochvilnost, kdy opozdilec platí 100,- Kč za každou půlhodinu jím způsobeného čekání autobusu. Co se týče balení věcí, tak počítat musíme s jakýmkoli počasím, od tropických veder do hlubokých mrazů, zato s potravinami to přehánět není třeba, že krom vrcholových túr je možnost se rozumně (chutně a levně) stravovat i v místních horských restauracích. Jirka nám taky tvrdil, že rumunký lei (RON) není možno u nás pořídit, a tak si máme vzít asi tak 20-50 EUR, podle plánované spotřeby. Po chvíli hledání na netu jsem však objevil, že s leiem u nás Raiffeisenbank valutově běžně obchoduje. Když jsem se ale snažil tam tedy několik leií nakoupit, zjistil jsem, že tomu tak není a Jirka měl pravdu. Když v jednu chvíli Jirka zmiňoval problémy, které jim způsobil jeden účastník se závratěmi, tak jsem značně znejistěl, ale věřím a doufám, že si tam se svou fobií budu schopen poradit. Také možnost rezervování si účasti na akce přístího roku již cestou domů z této výpravy se mi zdá zajímavá a možná poznamená i mé příští cestování. Z obávaných nebezpečí jsou prý nejhorší tamní byrokratičtí úředníci, kteří se snaží uměle navodit problémy, aby je poté za přiměřeně tučný bakšiš mohli přehlédnout. Vlci, medvědi a snad ani divocí psi se prý v tamních výškách nevyskytují podobně jako stromy, tak nemáme očekávat ani nějaké táboráky. Zato si tam můžeme vyzkoušet rybařinu.
Myslím, že díky této schůzce mám již vcelku představu o tamních podmínkách a věřím, že se bude jednat o úžasnou akci.
Zájemcům o místní panoramata mohu nabídnou klubovou fotogalerii.
Takže 14. 7. ráno budu pln očekávaní a nadšení stepovat poblíž Florence. Držte nám, prosím palce. %