Odjezd
Po nepříliš povedené konferenci v Barceloně a po nevydařeném turistickém výstupu na Štěpánku u Tanvaldu v rámci akce Národ Tobě, Járo Cimrmane a Altaj-Cimrman se mi naskytla příležitost zúčastnit se další konference matematiků, a to v malebném přímořském (ač u Atlantiku) městečku St. Malo s bohatou korzárskou tradicí. Snad si tam vyléčíme bolístky z předešlých cest a vzpomínky na ty nezdary.
Tentokrát to probíhalo bez veliké přípravy, hotely jsem si ani nepokoušel rezervovat, ať se nemusím opět doprošovat zabookování pokoje bez platební karty, že si něco snad najdeme na místě. Ani na samou konferenci jsem nebyl registrován, ač jsem o to faxem požádal, ale mají oboustranný fax a já jim vyšel zrovna na spodní stranu dokumentu, na kterou se příslušná osoba vůbec nepodívala. Ale v tom jsme neviděli problém, letenky a peníze jsme měly, tak ostatní se zařídí za pochodu. O cestě a jejím průběhu (přestupy na vlak a orientace v místě) jsem měl sice jen rámcovou představu, ale opět, proč se plašit dopředu, vždyť operativní řešení postupně se naskytávajících problémů trénuje pružnost a dělá cestu zajímavější.
Neděle den první
Tradičně jsem se sbalil v až neděli (den odjezdu) po ránu, vzal si jen to nejnutnější, viz balení do Španělska a přidal tehdy chybějící deštník. Později jsem ale marně hledal v kufru svou „hygienu“ a smířil se s jejím zapomenutím doma, ač jsem tentokrát nebydleli v plně vybaveném hotelu, který denně poskytuje i kompletní hygienické potřeby. Nakonec jsem ji objevil v příručním batůžku, který jsem s sebou vláčel po palubách letadel, ač tam byly zakázané předměty (žiletky, krémy, chemikálie-léky, krémy a prášky …). Naštěstí a kupodivu to nikomu nevadilo. Tentokrát jsem si i schválně kvůli kontrolním rámům na letišti vzal oblečení bez zipů, cvoků, opasku, abych prostě proběhl rámem, nepřišel o kalhoty, nepípal jim, a tak nemusel být následně ohledáván. Přesto jsem neušel, pač jsem si v kapse zapomněl balíček žvýkaček, jehož alobalový obal aktivoval čidla.
Jak jsme předtím kritizovali společnost AlItalia, že podává k jídlu jen kus bábovky, tak Air France nám nenabídla vůbec žádné jídlo, jen pití (pochopitelně, že pro nás pivo) a pytlíček oříšků a preclíčků. První spoj do Paříže probíhal celkem poklidně proudovým Airbusem A321, ale pak jsme měli přestoupit na místní let do Rennes. Přestup neproběhl „chobotem“, jak jsme doufali, ale tak, že jsme nastoupili do letištního autobusu, jež s námi jezdil po letišti značně zmateně sem a tam a my se postupně těšili a obávali, u jakého letadla zastaví. Když už se blížil k dvojplošníkům, naštěstí se otočil a po chvíli dalšího kličkování zastavil u vrtulového nepříliš velkého stroje ATR 42/72. Vytušili jsme, že jedno z čísel značí rok výroby a druhé kapacitu, proto jsme raději nepočítali počet míst, abychom si nezhatili iluze. Chvíli se autobusák domlouval s piloty a pak nás konečně nechal vystoupit. Vypadalo to, jako kdyby to letadlo teprve objednal či domlouval. Bylo kolem poledne, to je ideální doba pro let, kdy pilot již po včerejším bouřlivém večeru vystřízlivěl, ale ještě nezapočal s novou konzumací. Tak jsme odhodlaně nastoupili a zaujali svá místa. Jedna arabská rodina se tam ale neustále přesunovala ze sedadel na jiná, že to nebudilo zdání jejich inteligence a gramotnosti. Po chvíli se i jejich usazení podařilo letušce s pilotem vyřešit a my mohli startovat. U takto malého a jednoduchého (vrtulového) jsme byli až překvapení jeho pohodlným startem. Při samotném letu se již ale letadlo tak klidně nechovalo, pohupovalo se v mracích a občas značně naklánělo. Letušky rozdaly občerstvení. Opět jen pití bez jídla. Za chvíli nás vyzvali, ať se připoutáme. Naše radost z blížícího se přistání opadla, když nám bylo vysvětleno, že je to kvůli blížícím se turbulencím. Zažil jsem již podstatně menší letadlo v rozhodně větších výrech, tak mi to nedělalo problémy, ale když se letadlo začalo propadávat, zjistil jsem, že je nás tu více Čechů. Do nepravidelného zvuku motoru se z různých míst kabiny začalo ozývat „Zdrávas Maria, matko boží, bolestiplná…“, asi to příliš nepomáhalo, že se najednou letadlo propadalo níže a níže, tak prosebné hlasy nabyly na intenzitě a naléhavosti: „oroduj za nás hříšně a neopouštěj nás ani v hodině naší smrti.“ Ve snaze jednu z vyděšeních starších paní uklidnit, jsem se k ní otočil a klidně povídám: „Hodině? Nebojte, tak dlouho to trvat nebude.“ Čímž jsem mínil, že let má trvat 50 minut a pak přistaneme, paní to však zjevně pochopila jinak, zaúpěla a pak mne s odevzdaným výrazem pokory pohladila po vlasech se slovy:“Jsi statečný a vyrovnaný hoch.“ Raději jsem ji tak ponechal jejímu osudu a modlitbám, aspoň bude mít osobní zkušenost s proběhnuvším malým zázrakem v jejích očích a mysli. Poté, co jsme bez sebemenších problémů přistáli, jsme si vyzvedli zavazadla a vyšli před halu. Právě před ní stály dva taxíky. Ale pač je kolega kuřák, dopřáli jsme mu jeho zlozvyk a mezi tím taxíky odjeli a notnou dobu se žádný neobjevoval. O nějakém autobusovém či jiném spojení zde nemohla být řeč, tak jsme odevzdaně čekali. Byl nás celý dav a když jeden taxík po notné době přijížděl, postoupil jsem trochu dopředu a zamával na něj jako první. Byl tedy náš, jedna drobná slečna se sice snažila domluvit, jestli ji nehodí do města, což by nám zas tak nevadilo a ani bychom po ní nejspíše nechtěli přispění, ale řidič byl proti, tak jsme naložili zavazadla a ujížděli do Rennes k vlakovému nádraží sami. Opravdu bylo potřeba použít taxi, pěšky bychom to šli řadu hodin. Takto jsme se pohodlně svezli a zjistili, že následný spoj, vlak, nám jede za víc jak hodinu. Protější restaurace budila dojem příjemného strávení toho času a nemýlili jsme se. Jen jsme potom těsně před odjezdem složitě hledali, jak koupit jízdenky. Bylo tam spousta automatů, kde se platilo kartou či mincemi, ale my neměli ani jedno. Po chvíli běhání jsme na mezinárodní pokladně poprosili o vystavení zcela banálního lístku na pár stanic a pán s pochopením pro zahraniční turisty nám vyhověl.
Na nástupišti bylo zařízení s nápisem komposter jízdenek, uznali jsme dobrý nápad, že se tak udržuje pořádek. Když přijel náš vlak, ukázalo se, že se jedná o soupravu TGV, co jezdívá až nepředstavitelnou rychlostí. Jenže tu trať Rennes St. Malo neumožňuje, tak jsme cestovali jen snadno představitelnou rychlostí. Po bližším ohledání jízdenek jsem zjistil, že platí čtvrt roku a na stanici se mají před použitím nějak označit. Začínal jsem mít o tom komposteru najednou odlišnou a asi i reálnější představu. Jen jsem zvažoval, jak se průvodčí, co právě přicházel, vyrovná s našimi neoznačenými lístky. Poradil si, pač nebyly označeny, udělal do nich asi dvoumilimetrovou dírku a bylo to.
Stanice St. Malo nám ale nějak neodpovídala naší představě o místě blízkém našemu cíli, tak jsme chvíli debatovali, máme-li vůbec vystoupit či pokračovat ještě kus cesty. Až pohled na koleje, končící půl metru před lokomotivo byl dostatečným argumentem pro vystoupení a pokračování pěšmo. Věděli, jsme, že musíme pokračovat v cestě jakoby vlaku a nesmíme uhnout, jinak se nenávratně ztratíme. A skutečně se najednou před námi začalo rýsovat nádherné a malebné městečko. Ač je položeno přeci jen severně, budilo zdání jižního letoviska (palmy, fíkovníky s plody, oleandry, moře, nekonečné pláže… . Nádherné místo pro následujících pár dní. Byli jsme nejsevernějším cípu Bretaně, Francouzi ji nazývají Bretagne a patriotsky tvrdí, že je samostatná a nespadá pod Francii a vlastně i disponuje vlastním jazykem – pač francouzsky nevládnu nemohu potvrdit, Britové Bretaň naopak nazývají Brittany, čímž ve spoustě hlav mohou vyvolat značný zmatek. Tak jsme v tomto krásném sídle prošli nádherným exoticky vyhlížejícím parkem, přístavem přes lodní doky a mola lemovaná stovkami zakotvených jachet, kolem pláže na kraj opevněného historického města ke kongresovému centru, kde má probíhat naše konference. Právě byla zahájena registrace s občerstvením na přivítání Teď bylo ale spíše potřeba sehnat nějaké ubytování. Ve hned vedlejší Oceánii, nám s lítostí sdělili, že mají jen na jednu noc a potom plno, to nás uklidnilo (kdyby nejhůř, do zítřka je kde složit hlavu), ale i znervóznělo (poté je tu hodně akcí a plné hotely). Naštěstí nás uklidnila recepční tím, že asi o půl kilometru po pláži je další jejich hotel, který by měl mít i volné pokoje. Vyrazili jsme tím směrem, ač hledali raději něco bližšího.O kousek vedle stál hotel Merkur, kde jsem požádal o příbytek, pro dva sešlé pocestné. Nejdříve se hodně vyptávali a tvářili se tajemně, ale potom nějaký pokoj našli. Jen, že ho časem předělají na dvou lůžkový. Naštěstí stačilo jen přestlat, pač dvojpostelí již disponoval. Byl vcelku malý, ale standardně a dostatečně vybaven. Dokonce jsem měl ze svého lůžka výhled na moře, ranní východ slunce a drobné ostrůvky ztrácející se v přílivu a navracející se s odlivem, který je tu opravdu značně patrný. Někde se uvádělo, že se hladina moře v klidu změní o 4-7 metrů a asi to i odpovídá. Chvílemi je moře těsně za ulicí u hotelu a poté se přesune o čtvrt kilometru dále, blíže Anglii. Časem jsme zjistili, že tento hotel obývá celá řada dalších účastníků konference, takže je zřejmě svou polohou výhodný.
Po obsazení pokoje jsme šli provést registraci, kde jsem zjistil, že se mnou skutečně nepočítají a dohlásil se dodatečně. Doklady připraví do dalšího dne a my šli ochutnat jejich nápoje a dobroty. K mému překvapení tam krom sektu měli spousty skleniček s ovocnými šťávami. Až potom jsem zjistil, že přeci jen obsahují nějaké procento alkoholu...
% (pokracovani priste)