Caves Codorniu
V rámci takovýchto konferencí organizátor zpravidla vybere nějakou místní pamětihodnost - "národní perlu a chloubu" a tam jedno odpoledne uspořádá pro účastníky-zájemce výlet. Zpravidla se na něj doplácí. Tentokrát chtěli asi 50,- EUR, tak jsme očekávali něco velkolepého. Odjíždělo se tam dnes chvíli po obědě. Již na začátku mi bylo divné, že z více než tisícovky účastníků jede sotva něco přes stovku a to ještě někteří "načerno", bylo jim líto tolik utratit a přitom tam chtěli jet. Myslím si o tom své, ale to je jejich věc.
Cílem návštěvy byly Caves Codorniu. Nejprve jsem měl za to, že se bude jednat o jeskyně, ale pak jsem se ke své radosti z programu dozvěděl, že je to systém ohromných vinných sklepů ze 16. století. Má pět pater, 30 km chodeb a kolem milionu lahví vynikajícího vína. Plánoval jsem jim tuto zásobu v rámci svých možností co nejvíce snížit, ať už přímo na místě či si dovézt a schraňovat nějakou tu lepší lahvinku na vzácnější příležitost. Už jsem i měl představu na jakou, jen kvůli tomu jsem se táhl s batohem, což mi málem bylo osudné, ale vše nakonec dopadlo jinak.
V poledne jsme se u oběda šetřili, jak s jídlem, ať máme sílu na ty kilometry pochodu a tamní hostinu, tak s vínem, kterého jsme si dali v jeho stolní podobě jen asi nezbytné dvě skleničky. Nyní jsme tedy nastoupili do autobusu, společně s našimi známými odhodlanými se třeba schovávat tajně pod sedadly, aby ušetřili. Cesta trvala kolem hodiny svižné jízdy. To bude určitě stát za to, když se táhneme světa kraj. Únavou a celkovým vyčerpáním z konference jsem si v buse zchrupnul a o to svěžejší v místě určení pak vystoupil celý nažhavený z autobusu.
Nejdříve nám průvodkyně oznámila, že se jedná o obrovského producenta šumivého vína cava [kava], šampaňské, že dělají Francouzi, ale Španělé cavu (což je ale prakticky totéž . Očekával jsem nejprve po takovéto namáhavé cestě v horku malé osvěžení či alespoň přípitek na přivítanou a až na závěr zběsilou pijatika u sýra a slaniny, ale nic takového a šup přímo do výrobny.
Nejprve nám tam ukazovali všelikeré archaické lisy a stroje na zpracování révy a oliv. Docela zajímavý. Potom jsme postoupily dále a již bylo cítit vinné kvašení, schylovalo se k nejlepšímu. Jenže přechodem do haly vůně kvasinek přestala, neboť ji vytlačila fermež a hydraulický olej. V hale byla totiž poloautomatická linka, po které přijížděli láhve s cavou a pomocí sololitu a dřevotřísky je paletovali a vysokozdvižnýma vozíkama odváželi do skladu či expedovali pryč. Nějak se z toho vytratilo to kouzlo, toto byla průmyslová továrna a kdyby to uměli udělat z ropy, jistě by tam místo vinohradů vedl ropovod. Naštěstí jsme po chvíli přešli do toho vyhlášeného a notně opěvovaného sklepa, ale ani tam nic zajímavého nebylo, uličky zaskládané paletami a kontejnery s flaškami a všudepřítomná vůně fermeže.
Překvapivě tam bylo teplo, uměle udržovaných 18-19 stupňů, očekával bych chladněji.
Chvíli jsme tam jakoby bezcílně ťapali až potom jsme došli k jakýmsi vláčkům, na které nás naložili a jak horníci po šachtách jsme projížděli sklepní uličky. Tam byly buď palety s lahvemi cavy či staré stojany s lahvemi a centimetry prachu. Po chvíli nás vysadili přibližně v místech, kde jsme nastoupili. Chtěli jen povozit turisty na kolotoči! To nás mají za pitomce, vždyť to jsou lidi z učebnic matematiky!!! Konečně jsme došli k hodovací místnosti. Ostatní skupiny popíjely a my měli počkat, až budeme u pultu všichni, potom začala "šenkýřka" velmi neochotně nalévat a lidi ji rozebírali skleničky s troškou pěny pod rukama. Po třech lahvích (plánovaných na půl autobusu) prohlásila, že už došlo (Hodinu nám tu povídají o milionech lahví a mnoha milionech dolarů a nemají skleničku vína pro hosta, osobně by mě hanba fackovala.), chvíli pak debatovala s průvodkyní a potom šla opět nalévat, pochopil jsem, že na každého je normovaná jedna sklenička. Někteří se o ně málem prali. S kolegou jsme tiše stáli u pultu a svorně litovali, že jsme nešli raději někam na pivo či do vinárny. Za svých 50,- EUR (ale nešlo tu o ty peníze, ale o důstojnost a užití si výletu) bych tam měl sektu kýbl a tady aby se člověk snad doprošoval. Nebýt to tak daleko od Barcelony, tak s radostí prchneme.
Nakonec zbylo i na nás, poslední dvě skleničky, nechali jsme je tam ale chvíli stát a významným pohledem dali najevo, že by mohly být i plnější. Stalo se tak a byly dolity.Stejně to byla poslední láhev. Teď už jsme si je vzali, ale nějak se báli napít, byli jsme pěkně otrávení tím vším kolem, litovali promrhaného nám tady tak vzácného času a víno s názvem NON PLUS ULTRA bychom hledali spíše ve WS teleshopingu než tradičním rodinném sklepě. Nakonec jsme se odhodlali: nejdřív se nám rozběhly bubliny po celém patře, jak když polknete šumák a až potom jsme "ucítili" neutrální (rozuměj nevýraznou) chuť jejich non-plus-ultra sektu. Na dovršení exkurze jsme prošli jejich prodejnou, kde jsme si mohli něco i koupit, sice jsem se díval po jisté značce, kterou bych rád obohatil svou vinotéku, ale neměli ji a já stejně ani neměl moc chuť a důvěru zde něco kupovat. Vedoucí akce ale nastupoval do busu jako Santa Klaus, plné ruce balíčků. Bodejť. Pomysleli jsme si něco o místním kapitalismu a těšili se, jak po hodině cesty zapadneme do nejbližší normální hospůdky na dvě chlazený pivka. Tak se i stalo. Konečně nám bylo fajn, jen těch pět hodin našeho zde tolik vzácného času bylo v ... (doplň "háji" či podle uvážení).
A zjednodušeně něco z historie tamní výroby: rodině, předkům současného majitele, se nechtělo utrácet a chodit pro víno jinam, tak si ho dělali sami, pak se jim ani nechtělo pracovat, tak jen vyráběli víno a prodávali do světa, teď už se jim asi ani moc nechce vyrábět, tak tam vodí exkurze a žvaní o tom.
Možná byli někteří návštěvníci spokojení, ale já si pohled na hydraulické stroje a skladiště kontejnerů, třebaže s vínem nějak nedokážu vychutnat a nasucho sledovat jejich otrávený obličeje už vůbec ne. Že my raději nešli obdivovat Gaudího architekturu. Zítra...
Náhledy fotografií ze složky Caves Codorniu